Kotvení ocelových konstrukcí do betonu pomocí kotevních prvků, dodatečně osazovaných do betonové konstrukce (cast-in-place systems), se v posledním období uplatňuje stále častěji i pro nosné kotvení, a proto je problematika skutečného působení a únosnosti těchto kotevních systémů velmi sledována. Ačkoliv se v praxi často dává přednost spíše lepeným či chemickým kotvám, pozornost si zaslouží i kotvy mechanické – rozpěrné, zejména pro jejich rychlou instalaci a možnost okamžitého zatížení. Jejich určitou nevýhodou jsou však nepříznivé koncentrace namáhání a tím přetváření betonu v okolí rozepřeného konce kotvy, což omezuje jejich použití v blízkosti okraje betonového základu nebo použití skupin kotev s malými vzájemnými roztečemi.
Za další určitou nevýhodu – v rámci obvyklého a běžně dostupného sortimentu – lze považovat i velký průměr pláště kotvy ve srovnání s její délkou, což vede na velkou ohybovou tuhost dříku kotvy při relativně mělkém kotvení, a tedy k takovým mechanismům porušení, které pro lepené a chemické kotvy, příp. kotevní šrouby předem zabetonované, nejsou typické. Tyto případy nastávají velmi často právě u rozpěrných kotev namáhaných smykem.
Tím více je potřebné sledovat otázku vlivu jednotlivých parametrů, nejen pevnostních a přetvárných, ale i geometrických, na mechanismus porušení a odpovídající únosnost v těchto případech. Příspěvek se proto zabývá zejména vlivem hloubky kotvení, průměru dříku kotvy a vzdálenosti od okraje na únosnost i s ohledem na výstižnost a jednoduchost (či složitost) matematického vyjádření únosnosti a prezentuje některé výsledky vycházející z poznatků získaných experimentálním ověřováním mechanismu porušení a únosnosti rozpěrných kotev namáhaných smykem.
Celý článek v nezkrácené podobě naleznete ve formátu PDF ZDE.
Experimentálně stanovená tuhost rámového rohu tenkostěnné ocelové konstrukce (442x)
Přejímka hutního materiálu dle TKP (436x)
Reakce na článek Ing. Lucie Krejčí: Přejímka hutního materiálu dle TKP 19.A (386x)
